Květen 2011

Morgan...

30. května 2011 v 21:31 | Katarina van Ghön |  My drawing :P
Opět koník, asi 2-3 měsíce starý... Je to Morgan, malovaný tužkou... :)



Šutřík xD

30. května 2011 v 21:29 | Katarina van Ghön |  My drawing :P

Takže todle je Ksichtíkovej šutřík, kterej jsem malovala včera... Hrozitánsky těžký stínováni :-)


Koník...

30. května 2011 v 21:02 | Katarina van Ghön |  My drawing :P
Ahojte :D
Takže todle je koník malovaný podle předlohy, potom z paměti... Je tu zakomponováno to, co se mi líbilo, nebo to, co jsem chtěla přidat... Rozhodně to nemá takoví ten šmrnc jako profesionální kresby, ale nepatří ani k mím nejhorším, a to už je co říct xD Snad se líbí... Určo komentujte dává mi to chuť do dalšího kreslení a rozhodně přijmu chválu stejně tak, jako kritiku.. :)
Kate



Budoucnost...

28. května 2011 v 16:46 | Katarina Ghön |  Téma týdne xD
Každého čeká jiná a nikdo si ji nemůže vybírat. Můžeme jí snad dopomoct, nebo ovlivnit ji, ale nemůžeme si zvolit jaká bude a co nás v ní bude čekat. Je to hrozná bezmocnost, vědět, že se to stane a přesto s tím nic nemoct udělat...Budoucnost je sviňa věc a mi jen můžeme čekat na to, jaký na nás bude mít dopad. Někdo ji sice může předpovídat, ale jen těžko jí pak může ovlivnit... Těžký boj nastává hlavně v této době... Je krutá a nikdo neví, co od ní může čekat, a co se vlastně a jak vyvine...

1. Oou... xD

21. května 2011 v 16:12 | Katarina Ghön |  Zase JÁ?!
První kapitola... No nevim... Komentujte :-)
,,Rodriquezová. Tak proč nemáš úkol tentokrát?? Jaká výmluva nás čeká dnes? Minule to byl pes, kterýmu se nelíbila slovesa v minulém čase a tentokrát to bude babička, kdo ti úkol rozkousal??" zeptal se mě Skinner-náš nejmilovanější učitel. Někdy bych ho nejrači uškrtila tou neonově růžovou kravatou, co má na krku. Profesůrek se naučil nový hlášky, aby mě setřel jo? Tak to se mu teda nepovede! ,, No to je tak, já dělala úkol s Vallikou, ale ve jménu ekologie jen do jejího sešitu." řekla sem a nasadila nevinej pohled, kterej ho dováděl k šílenství. ,,Tak ekologie? Víte vy vůbec, co to slovo znamená?" zeptal se naoplátku on mě. ,,Víte vy, co znamená slovo inteligence?" zeptala sem se ho zase pro změnu já a on zaťal ruce v pěst až mu zbělaly klouby. Na chvíli nastalo ticho a on se jen díval, jak ostatní s těží zadržují smích. Ještě chtěl něco říct, ale dyž už se nadechoval otevřely se dveře a do třídy vešel ředitel s nějakou druhou osobou, dle toho, jak vypadala bych ji identifikovala jako kluka, ale nehodlám to zjišťovat. Aspoň ne teď, dyž sem mu vděčná za záchranu svýho života. Ředitel popošel k Skinnerovi a něco mu řekl. Potom odešel a toho kluka, co s ním přišel mu tam nechal na pospas. Chudáček… Tak ho lituju. ,,Třído!" řekl zdřejmě aby si sjednal pořádek v tom hluku, který nastal. No popravdě mu to moc nepomohlo. Na kydy nemám čas, musím dospat ten včerejší flám. Sesunula sem se na teda lavici a za pár minut jsem byla tuhá. Skinner byl zdřejmě rád i za to málo, a tak se mně nečekaně ani nesnažil probudit. O to se postaral někdo jinej. ,,Kurňa Kath! Stávej!" To by se ti tak líbilo co? Podívala sem se na osobu stojící za mnou, která do mě mlátila pěstmi. ,,Zdar Nicky!" křikla sem až se lekla. Nicky je moje spolužačka. Je drbna první třídy a nic jí neunikne, takže dyž se chcu dozvědět nový drby vím za kým mám jít. ,,Snažím se tě tady zbudit už nejmíň deset minut!" Já sem si říkala, co mě to šimrá a vona tady do mě buší jo?(To není buší, jako buší, ale jako buší… Chápete ne? To je aspoň rozhovor na úrovni J). ,, Už je konec vyučování! De se domů!" Proč na mě čumí jako na debila? Oj to sem fakt spala čtyři hodiny? To není možný! ,,Heh? Už du." Moje nožičky! Beru bágl a zdrhám! Dneska fakt nemám náladu s ňou jít dom. ,,Hej Kath? Počkej! Dneska mám stejnou cestu, takže můžem jít spolu." Dopr**le! Bože za co mě trestáš? Nechlastám,nehulím,nemluvím sprostě a nelžu, tak proč? Jako by se nade mnou ozvalo: Právě proto. No super! Spráskla sem ruce a počkala na tu žůžovou krasotinku, co za mnou letěla jako buldok. ,,Je ti fajn? Dneska vypadáš nějak hůř, než normálně!" zeptala sem se toho udýchanýho tvora… Bože! ,,Mám rozmazanou řasenku?" Cvak cvak! Asi se jí z hlavy sypou kolečka. A to mě maminka učila, že lhát se nemá. Jak se jí z té její palice může něco sypat, dyž ju má prázdnou??

....Vlásky??....

20. května 2011 v 13:14 | Katarina Ghön
Existují dvě kategorie lidí: Ti, kteří si umějí upravit vlasy, a ti pro které je to nadlický úkol (jsem čestný člen). Když se třeba podíváte na mou starší sestru, nebo na...ne na něj ne, to by vás kleplo...ehm na Lucku, kterou jsem už dlouho neviděla... No prostě, dyž se na ně podíváte uvidíte, že jejich vlasy si lehnou na tu stranu, kam jejich nositelky chtějí. TY MOJE NE! Ty se kroutí, kam se jim zachce. A nemá to vůbec žádnou logiku... protože přece kdyby si lehaly vpravo, když já je kartáčuju doleva, tak bych mohla použít fintu a kartáčovat je schválně obráceně. Ale to ne. Ne. No. Nein. Noda. Dneska se kroutí tam, zítra zase jinam... Jenže dyž si je nechám narůst, abych je mohla svazovat, tak mi padaj do ksichtu a je to ještě horší. To pak zajdu ke kadeřníkovi, s dobrým pocitem dojdu dom. Podívámse do zrcadla a vyděsím se. Pak zase dorostou mě to naštve a...

1.kapitola: Dop***le, co to bylo??

20. května 2011 v 13:10 | Katarina Ghön |  Povídka: Na tomhle debilním světě už fakt nic nechápu! (Fantasy,Monstra,Dobro a zlo)
Mé rozhodnutí psát povídku je zdřejmě hodně odvážné... xD No komentujte a uvidím jestli mám pokračovat :)


Můj den začínal jako každý jiný den většiny mích spolužáků. Šla jsem do školy, udělala si úkoly, prohodila pár slov s kamarády a jako každý pubertální výrostek v mích letech jsem se zavřela ve svém pokoji a pustila jsem si nahlas muziku, u které sem se pohupovala v rytmu latinsko-americké salsy a zárověň luštila pracovní list mého spolužáka, který používá místo arabských písmen spíš klínové. ,,Už je půl osmé,, uvědomila jsem si při pohledu na hodiny, které vysely nad obrazem vodopádů v pralese. Stáhla jsem si své dlouhé od přírody světlé, hodně blonďaté vlasy do jednoduchého copu a vydala jsem se na výpravu do koupelny. Spáchala jsem hygienu a po krátké podvečerní sprše jsem se cítila jako znovuzrozená. Ještě zabalená v ručníku jsem vytáhla ze skříně své oblíbené bílé triko a pohodlné rifle, které byly prodiravěny což působilo elegantně a zároveň rebelsky. Oblečení jsem na sebe hodila rychlostí blesku.A znovu jsem se věnovala muzice, tentokrát metalu, který vypouštěl můj kazeťáček, v tom někdo zaklepal na dveře: ,, Můžu?'' zeptala se mě Betty. Nestačila jsem ani na odpověď a už byla nalezlá v mím pokoji. ,,Už sem zase lezeš bez dovolení?" zeptala jsem se s naoko hraným naštváním své kamarádky. ,,Sorry no. Polehčující okolnost je snad to, že jsem zaklepala." řekla a zvedla oči vsloup a zabodla si prst do čela. ,, Hej El? Nějakej kořen na Tebe čeká venku v autě... A je sexi. " řekla Betty a podívala se na mě tím svým svůdným pohledem. ,,Hele Betty, nech si ty svý nadržený perverzárny pro sebe jo?" křikla jsem na ni škodolibě a rychle jsem vyběhla z domu, čímž jsem se zbavila případných připomínek, nebo otázek ohledně krásného neznámého v autě. ,,Ahoj Dave." pozdravila jsem pohledného chlapce, který na mě už nedočkavě čekal a lehce jsem ho líbla na tvář. ,, Čím jsem si to zasloužil?" zeptal se s ironickým úšklebkem na rtech a svým psím pohledem, kterému neodolá snad žádná. S úsměvem jsem si zapla pás a Dave stáhnul střechu, ikdyž se stmívalo, protože i tak bylo venku horku a v autě dusno. Potom jsme se pomalu rozjeli. Za ten měsíc, co se Dave přistěhoval mi opravdu přirostl k srdci. Jeho kaštanové vlasy se vlnily ve víru větru a modré oči se mu leskly při západu slunce jako modré tyrkysové moře. Jeho pleť zářila zlatými odlesky, jak na ni dopadaly sluneční paprsky. Podívala jsem se na něho a zjistila, že je jeho tvář naplněna pohodou. Bylo mi vedle něj dobře, vždy jsem s ním zapoměla na všechny starosti a to jsem teď potřebovala. Bylo toho na mě skrátka moc. Škola, problémi se samem, který žárlil na mě i na Dave. Vlastně ani nevím proč, protožejsme spolu vůbec nic neměli. Ujeli jsme asi 10 km. Mohli jsme jet rychleji, protože silnice byli až na pár taxíků prázdné. Na venkov totiž skoro nikdo nechtěl jezdit, protože se tu děly prapodivné věci. Vesměs, to ale byla práce zdejších teenagerů, kteří neměli zrovna co dělat. Všimla jsem si, že se setmělo a nad stromy padla mlha. Ikdyž bylo slunné léto v dálce byly slyšet hromy. Zdálo se, že přicházela bouřka. Vlasy mi projel studený vítr a já se přikrčila, jak mi na rukou naskočila husí kůže. Dave to bystře zpozoroval a v mžiku spomalil. ,,Mám zatáhnout střechu?" zeptal se pozorně. Na nic jsem nečekala a odpověděla: ,, Mohl by jsi? Hodně se ochladilo a je mi trochu zima." řekla jsem s klidem na tváři i v hlase, ale uvnitř jsem se cítila sklíčeně a bázlivě. Už od malička jsem měla strach z bouřky, protože když jsem byla malá, tak do našeho domu uhodil blesk a tencelý shořel. Přinášela tedy s sebou smutné vzpomínky na můj domov. Dave stáhl střechu a mě ofoukl příjemně teplý vzdych, který po chvíli naplnil celé auto. Za chvíli na to jsem slyšela jak kapky deště hlasitě bubnují o kapotu auta. Kousek od nás se zablesklo. Lekli jsme se oba, ale ani jeden ze sebe navydal hlásku, jak jsme se oba snažili být stateční. Začínala jsem mít strach a dokonce i na Davovi byla vidět nervozita, kterou se snažil zamaskovat úsměvem nicméně se mu to nepovedlo, na to jsem měla čuch. Najednou se z mlhy vyřítila dvě světla, která mě bodla do očí a oslepila mě, potom jsem zaznamenala jenom skřípání brzd, ohlušující ránu a štiplavý zápach spálených pneumatik.